Evropané aneb pojďme objevovat
Evropu
elektronická verze
Evropské dějiny
Současná Evropa je tvořena 45 státy. Některé z nich zasahují až do Asie. Největším evropským státem je Rusko
a naopak nejmenším Vatikán. Většina států jsou republiky podobně jako ta naše, ale najdeme tu i sedm království, tři knížectví, jedno velkovévodství a jeden církevní stát. Žije zde tedy vedle sebe mnoho národů, které jsou málo i více početné. Hovoří různými jazyky, liší se od sebe svými zvyky, náboženstvím nebo kulturou. Přes všechny odlišnosti a zvláštnosti však Evropané vyznávají mnoho společných hodnot.
První myšlenky sjednotit Evropu sahají do hluboké historie. Poprvé se o to pokusili již staří Římané. Hranice říše byly střeženy legiemi a opevněním, jehož zbytky můžeme vidět dodnes. Říše byla ekonomicky na výši, měla jednotnou měnu i právo. Hodně lidnatá města byla spojena dokonalou sítí cest. Římané vyznávali podobnou ideu řízení státu jako dnešní Evropská unie. (Uznávali všechny rozmanitosti podrobených národů.) Ačkoli téměř
dokonalé společenství v roce 476 n. l. bylo zničeno nájezdy barbarských kmenů, jeho věhlas přetrval. Nastupující státy převzaly písmo latinku. Římské právo se stalo základem dalších norem.
Dalším velkým evropským tzv. sjednotitelem byl Karel Veliký. V roce 800 byl korunován na císaře a území, které ovládal, nazval Svatá říše římská. Tímto sjednocením evropských států byla vytvořena náboženská (křesťanská) a kulturní jednota. Tehdy slovo EVROPA, křesťanství a svět znamenalo téměř totéž. Karolínské impérium se rozpadlo v roce 846, ale idea nezanikla. Byla znovu vzkříšena Otou I. roku 962 a realizována jeho vnukem Otou III., kterému vydatně pomáhal pražský arcibiskup sv. Voj-těch. Avšak po smrti Oty III. se v dalším období nenašel nikdo, kdo by chtěl tuto ideu udržovat. Žádný stát se nechtěl vzdát své nezávislosti a samostatnosti ve prospěch jednoty a spolupráce. Evropa zůstala rozdrobena na několik celků, mezi kterými sílily spory. Ke sjednocení je nedonutila ani hrozba Osmanské (turecké) expanze. V tomto období v Čechách vládl král Jiříz Podě-brad, který se snažil prosadit ideu spolku křesťanských států pod vedením francouzského krále. (Psal se rok 1464.) Jeho myšlenka se však nesetkala s kladným ohlasem ani u papeže a ani u krále Francie. Jeho ideu podporoval pouze maďarský a polský král – bezprostředně je ohrožovali Turkové. Další podobná myšlenka
se neobjevila a Evropa zůstala tedy nesjednocena až do 20. stol.
Pozorný student dějepisu však může namítnout: „vždyť přeci v Evropě existovala Svatá říše římská, která sněmem kurfiřtů volila císaře. Tak tedy muselo existovat spojenectví států.“ To je sice pravda, ale státy, které byly součástí říše, se neřídily stejnými pravidly. Dokonce ani příbuzenské vztahy mezi jednotlivými zeměmi nezaručovaly spojenectví. Říše více méně existovala jen formálně. Existoval však volný pohyb osob po celém kontinentu. Řemeslníci získávali nové zkušenosti na dlouhých „vandrech“. Učenci a žáci mohli přednášet a studovat na evropských univerzitách, bez ohledu na to, z které země pocházeli. K dorozumívání sloužil univerzální jazyk učenců latina.
V 19. a 20. stol. začaly vznikat nové státy, stanovovaly se pevné hranice. To vše přispělo k ještě většímu rozkladu Evropy
a způsobilo mimo jiné i dvě největší světové války v historii lidstva. Evropa po skončení 2. světové války byla natolik hospodářsky oslabena a zničena, že potřebovala pomoc. Ta se jí dos-tala v podobě tzv. Marschallova plánu – potravinová pomoci pro celou Evropu. Evropa se díky této pomoci rychle vzpamatovávala. Také se začala značně rozvíjet průmyslová produkce. Nejdů-ležitějším výsledkem však byla postupující integrace států pře-devším západní Evropy. Východní a střední Evropa se dostala pod sféru vlivu Sovětského svazu (SSSR) a státy byly donuceny Marschallův plán odmítnout. Začalo sílit další nepřátelství. Evropa byla opět rozdělena, tentokráte na dvě části – východní
a střední (totalitní komunistický režim) a západní (demokratické uspořádání). Oba celky dělila tzv. železná opona. Vznikly i dva obranné pakty – NATO a Varšavská smlouva.
Západní Evropa však chtěla zachovat mír, proto francouzští představitelé J. Monnet a R. Schuman oslovili bývalé protivníky ve válce Belgii, Nizozemí, Lucembursko, Francii, Německo
a Itálii, aby vytvořili partnerské společenství. Den, kdy R. Schuman poprvé představil tuto vizi – 9. květen 1950, se od té doby slaví jako Den Evropy. Na základě toho bylo v roce 1952 založeno Evropské společenství uhlí a oceli – společný trh pro producenty těžebního a metalurgického průmyslu. (Tzv. Pařížská smlouva měla platnost 50 let a její zásady a vytvořené instituce byly v roce 1957 převzaty Evropským hospodářským společenstvím.)Tato spolupráce byla velice efektivní, proto začalo postupně docházet k další integraci celé ekonomiky. Vše bylo završeno v Římě roku 1957, kdy byly podepsány dvě smlouvy tzv. Římské smlouvy. První smlouvou vzniklo Evropské společenství pro atomovou energii (Euroatom) a druhou Evropské hospodářské společenství (EHS). Tyto tři smlouvy, označované často za sjednocující, se staly základem evropské spolupráce západoevropských zemí. Později z nich vznikla Evropská unie (EU). Ta se stala garantem míru, blahobytu a prosperity, ale především garantem jednotné ekonomiky a politiky.
Do řad společenství, tehdy ještě EHS,začaly postupně vstu-povat další státy. V roce 1973 to bylo Dánsko, Irsko a Velká Británie, v roce 1981 Řecko a roku 1986 Španělsko a Portu-galsko. V roce 1990 bylo sjednoceno Německo, které do té doby bylo rozděleno na dvě části – Německá spolková republika (orientována západoevropsky) a Německá demokratická repu-blika (orientovaná na SSSR). Tehdy společenství rozhodlo zahrnout i do EHS východní část státu. Evropské hospodářské společenství bylo v roce 1993 přejmenováno na Evropskou unii. O dva roky později (1995) přistoupilo Finsko, Rakousko a Švéd-sko. K poslednímu a také největšímu rozšíření došlo 1. května 2004, kdy se členskými státy stává hned deset zemí – Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.
Vstupem posledních jmenovaných států vznikla Evropa téměř bez hranic. Lidé se mohou mezi jednotlivými státy Unie volně pohybovat. Nejsou již vybírány žádné celní poplatky, kontroly na hranicích jsou většinou zrušeny. Občané Unie mají právo bydlet, studovat a pracovat v kterékoliv členské zemi. Vznikem společné evropské měny – euro, se také přestali zabývat kurzy jednotlivých národních měn, přepočty či výměnou peněz. ( To vše zatím neplatí pro nově přistoupené členy a tři státy EU, které měnu nepřijaly – Dánsko, Švédsko, Velká Británie.) Ve všech státech platí i dosažená kvalifikace nebo i nároky na penzi. Všechny dokumenty EU jsou psány v národních jazycích členských států a i všechny projevy evropských poslanců probíhají
v jejich mateřštině a jsou simultánně tlumočeny. V úřadech je ovšem nejvíce využívána angličtina a francouzština.
A co nás v nejbližší budoucnosti čeká? Na listinu čekatelských států jsou zapsány země Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Přistupující jednání má být zahájeno během roku 2004. V Evrop-ském parlamentu probíhá také projednávání přijetí Evropské ústavy.
–
© Petra Machalová, 2004
Illustrations © žáci 8.A FZŠ Táborská, 2004
–––
Petra Machalová
Evropané aneb pojďme objevovat Evropu
Vydala FZŠ Táborská – www.zstaborska.cz
Táborská 45, Praha 4,140 00,
v roce 2004
web: ©Petr Pščolka; peta.ps@volny.cz
|
|