Učitelé hodnotí pokroky žáků, méně je srovnávají mezi sebou
Učitelé hodnotí pokroky žáků, méně je srovnávají mezi sebou 19.12.2006,
Zdroj: ČTK, Verlag Dashöfer
Hodnocení žáků základních škol se v souvislosti se školskou reformou
mění. Ustupuje klasické srovnávání žáků mezi sebou, učitelé hodnotí spíše
rozvoj a pokroky jednotlivých dětí. Každé dítě je individualita, z toho
by měli pedagogové vycházet, tvrdí Romana Lisnerová z Výzkumného ústavu
pedagogického.
„Školy musí popsat systém hodnocení do školních vzdělávacích programů,
měly by posuzovat zejména klíčové kompetence žáka,“ tvrdí Lisnerová.
Některé pilotní školy už mají nové formuláře pro žákovské knihy, kde jsou
pro jednotlivé kompetence kolonky. Slovně hodnotí například schopnost
vytvářet pravidla pro skupinovou práci.
„Kompetence jsou důležité, ale nesmí být posuzovány izolovaně od
vědomostí. Aby mohl žák prokázat, že umí pracovat ve skupině, musí projevit
při komunikaci se spolužáky i znalosti o určitých tématech,“ popisuje
principy propojení Lisnerová. Kompetence se hodnotí v určitých, obvykle
čtrnáctidenních intervalech, učitel zapíše v čem udělalo dítě pokrok.
Děti jsou také vedeny k tomu, aby se dokázaly ohodnotit samy. V
žákovských knížkách je kolonka pro sdělení učitele, žáka i rodiče. Žák se má
k výkonu vyjádřit a napsat co udělá pro to, aby se zlepšil. „Když má
rodič dojem, že výsledek neodpovídá domácí přípravě, může učiteli zdůraznit,
že se dítě snaží. V pracovních listech mají zase děti pod textem například
symboly pera nebo otevřené knihy, a ty zaškrtávají, aby vyjádřily, čemu se
ještě musí věnovat.“
„Děti vnímají veškeré novinky jako přirozenost, horší je to s jejich
rodiči,“ myslí si Vít Beran, ředitel pražské Základní školy Táborská, která
využívá vlastní žákovské knihy už několik let. Podle něj nedělá
sebehodnocení problémy ani prvňákům, důležité je, aby je učitel správně
navedl a oni dokázali vyjádřit, čemu v látce nerozumí. „Myslím si, že od
známkování se jednou zcela upustí, známky nevypovídají nic o tom, v čem
konkrétně se má žák zlepšit,“ tvrdí Beran.
Důležitým okamžikem v komunikaci jsou třídní schůzky. Neměly by být
postaveny pouze na dialogu učitele a rodiče. K posezení by měli přizvat
také dítě a promluvit dohromady nejen o výuce, ale také o tom, jak se
kamarádí se spolužáky o přestávkách a co ho trápí. Podle Lisnerové jsou
takové schůzky časově náročné, v ideálním případě by je učitelé měli
iniciovat třikrát do roka. Zúčastnění by si dopředu měli stanovit pravidla a
čas, který spolu dohromady stráví.
Novinkou jsou také smlouvy, které mezi sebou všechny strany uzavřou a
podepíší. Měly by obsahovat kroky ke zlepšení žáka. Děti si také
začínají zakládat svá portfolia, kam si ukládají nejdůležitější práce, aby
zpětně viděly, zda se zlepšují.
Komunikace s rodiči se zvyšuje také díky internetu. Mnoho
vzdělávacích ústavů umísťuje na web aktuální informace, některé školy,
hlavně střední, začínají přecházet také na elektronické žákovské a třídní
knihy. „Učitel vyvěsí po výuce na internet výsledky práce žáků, rodiče si je
mohou večer přečíst a s dítětem rozebrat. Nemělo by v nich chybět také
slovní hodnocení, aby měli rodiče dostatek informací pro posouzení
případného neúspěchu. „Rodiče tuto možnost uvítali, máme však na internetu
jen známky a docházku, zbytek raději konzultujeme osobně,“ tvrdí Ivan
Šafařík, ředitel pražského Gymnázia Botičská s tím, že na středních školách
už není slovní hodnocení tak důležité jako na školách základních. Tato
metoda je ovšem také časově náročná, ne na všech školách mají všichni
učitelé pravidelný přístup k počítačům, někteří rodiče neumějí s internetem
pracovat.
Klíčové kompetence jsou souhrnem vědomostí, dovedností a postojů
důležitých pro osobní rozvoj dítěte. V rámcovém vzdělávacím programu pro
základní vzdělávání jsou vymezeny na úrovni, které mají na závěr základní
školy žáci dosáhnout. Patří mezi ně kompetence k učení, řešení problémů,
dále komunikativní, sociální, personální, občanské a pracovní kompetence.
Nahoru
Ing. Vít Beran - FZŠ Táborská ©
prosinec, 2006