Jmeno

Současné přístupy k hodnocení žáků

Nové trendy ve výuce si postupně vyžádají také jiné přístupy k hodnocení žáků. Podle současně platných předpisů musí být žák v závěru klasifikačního období hodnocen buď pětistupňovou klasifikační stupnicí, nebo slovním hodnocením. Průběžné monitorování úspěšnosti žáka je však věcí vyučujícího. 

Následujícím rozborem chci upozornit na vyskytující se obtíže a nedostatky a nabídnout hledání alternativních cest. Předesílám, že je určitě mnoho pedagogů, kteří i ve stávajícím systému pracují citlivě a žáky jím nestresují; přesto si dovolím pojmenovat některé vyskytující se nedostatky, aniž bych nabízené alternativní řešení považoval za jedinou cestu.

Někteří odborníci upozorňují na to, že tradiční systém zkoušení vytváří prostředí, v němž se žák cítí ohrožen, musí být neustále ve střehu a to blokuje schopnost jeho mozku učit se a ukládat získané informace do dlouhodobé paměti.

Známkování vytváří stres, potlačuje žákovo sebevědomí, neumožňuje sebehodnocení, není nasměrováno k vnitřní odměně - k radosti ze zvládnutého úkolu, ale odklání pozornost žáka k odměně vnější - k získání dobré známky, bez ohledu na trvalost a hloubku osvojených vědomostí.

Od žáka se očekává, že musí být kdykoliv na zkoušení přípraven, že musí vždy pracovat na maximální výkon. Nemá žádnou možnost volby, nemá možnost se připravit, např. vypracovat si podle různých zdrojů informací osnovu, podle níž by mohl hovořit. Při diktátech a jejich opravě nemá možnost používat jazykové příručky a slovníky, nemá možnost ověřit si svá řešení.

Kdo z nás dospělých by dokázal takto pracovat? Jak dlouho bychom takové vypětí vydrželi? Co udělá běžný uživatel jazyka, ale také profesionál s ukončeným vysokoškolským jazykovým vzděláním, má-li pochybnost o některém jazykovém jevu? Vyhledá si ho v Pravidlech českého pravopisu či jiných jazykových příručkách, v krajním případě zatelefonuje do jazykové poradny Ústavu jazyka českého AV ČR. Udělá tedy něco, co se u žáka základní školy považuje za nepřípustné.

Současný systém známkování je často náhodný, neprůkazný, žák je ovlivněn strachem, je řízen, ovládán, ba přímo vláčen k „jednotnému" vnucenému cíli, k získání co nejlepší známky.

V současné době, kdy již neklademe hlavní důraz na faktografii a kvantitu vědomostí, ale i na další dovednosti a schopnosti žáků vzhledem k individualitě každého z nich, je hodnocení známkami nedostatečné. I přes daný klasifikační řád vzniká pololetí co pololetí problém s hodnocením některých žáků v určitých předmětech.

Známkování je vlastně "škatulkování" žáků do pěti skupin, kdy pátá skupina je hodně extrémní. Abychom správně každého žáka zařadili, většina učitelů spočítá aritmetický průměr, porovná s ostatními spolužáky a ......... oznámkuje. Ti více osvícení vynechají aritmetický průměr, prohlédnou známky za uplynulé období, porovnají váhu známek a opět ......... oznámkují. Při této učitelově povinnosti se mnoho z nich několikrát zpotí při představě, aby některému žákovi neublížili, a proto je lepší známku zlepšit než zhoršit. Však mi mu to v dalším pololetí vrátíme.... 

Je opravdu známka vyjádřením dosažených vědomostí, znalostí, dovedností a schopností? Opravdu učitel do známky ze svého předmětu zahrnuje schopnost spolupracovat, schopnost najít a zpracovat zadané informace či samostatné myšlení? Jak oznámkovat žáka, který splnil vše, co má v osnovách, a žáka, který umí mnohem více, než je nutno na jedničku?

Tyto všechny otázky nám jasně dokazují, že známkování není ideální hodnocení v současné základní škole. Mnoho rodičů Vám však bude oponovat, že známka je jedinou motivací žáků k učení. Stačí si vzpomenout na radost z první jedničky v první třídě, na první samé jedničky na vysvědčení či na pocit sebeuspokojení z výborné známky z těžkých prověrek a testů. Nikdo však nevidí strach z návratu domů, když pololetní prověrka byla oznámkována pětkou, nebo dokonce několik zmařených životů kvůli špatnému vysvědčení.

Velký důraz na známku klade rodičovská veřejnost. Pro ni je jednodušší zjistit kvalitu vědomostí svého dítěte otázkou: "Co jsi dnes dostal?" Při jedničce následuje pochvala slovní či dokonce hmotná, při horší známce pohlavek, zákaz sledování televize, či jiný trest. Málokdo z rodičů se zeptá, co jsi uměl či co jsi neuměl a případně to dítěti zkusí vysvětlit. Je to dost pochopitelné, vždyť při jejich školní docházce byla známka to nejdůležitější a nikdo se neptal, co je pod ní skryto. A aby se někdo zaobíral tím, že jeden žák je nadanější a druhý méně nadaný..... 

Známkování je pro žáky navíc velice nespravedlivé. Po výborných výkonech v první části pololetí přijde několik neúspěchů, které známkově pokazí úspěšné období. Jedna pětka se napravuje několika jedničkami, několik jedniček se pokazí jednou pětkou.

Klady a zápory známkování
+	-
– jednoduché zrcadlo pro rodičovskou veřejnost – mýtus, který motivuje žáky k učení – vstupní vklad pro přijetí na školu vyššího stupně	– nespravedlnost – stres pro neúspěšné žáky – neodráží všechny dovednosti a vědomosti žáka – srovnává nesrovnatelné – demotivace k učení talentovaných žáků
Úkol hodnocení
- zhodnotit znalosti a dovednosti žáka za určité období vzhledem k jeho individuálním vývoji - motivace do dalšího sebevzdělávání

Pokud chceme, aby žáci pochopili, že se učí pro sebe a nikoliv pro známku či pro rodiče, je nutné změnit hodnocení !!

Již jsme započali v uplynulých školních letech se sebehodnocením a v příštím školním roce bychom na základě těchto poznatků rádi pozměnili i způsob průběžného hodnocení, tak aby více odpovídalo individuálnímu přístupu k žákovi. Ideální způsob je tento, který jsem si pracovně nazval: 

Indexové hodnocení:

Do žákovské knížky by každé dítě dostalo okruhy základních znalostí nutné pro dané předměty vycházející ze školního vzdělávacího programu. Na každý okruh by učitelé vytvořili kontrolní testy obsahující nejen základní vědomosti, ale i něco navíc pro žáky talentované. Výsledky testů by učitel hodnotil slovně (Př.:neuspěl, uspěl s odřenýma ušima, máš úplné vědomosti, máš široký rozhled). Každý žák by měl právo dělat test do té doby, až bude mít úplné vědomosti, povinností by to však bylo pouze žákům, kteří v předcházejícím testu neuspěli.

Vedle těchto vědomostí by součástí hodnocení bylo hodnocení životních kompetencí špatně měřitelných testem či jiným zkoušením: kooperace, tolerance, umění komunikovat, vztah k ostatním spolužákům....... Tyto dovednosti by hodnotili všichni učitelé dle svých hodin opět slovy. Do jednotlivých ročníků a předmětů by zároveň patřily jednotlivé kursy, kterých by se žáci museli zúčastnit během určitého období docházky (plavecký kurz, lyžařský kurz, reciproční pobyt v zahraničí) Tyto kurzy by byly pouze zhodnoceny slovem splnil.

Do dalšího postupného ročníku by žák postoupil, pokud by v žádném okruhu nebyl hodnocen neuspěl a splnil všechny požadované kursy. Jednička na vysvědčení by odpovídala úplným znalostem ve všech okruzích.

Na první pohled vypadá tento způsob hodnocení složitě, ale výhod je několik. Jasně každý z učitelů i rodičů ví, co žák umí a neumí, v čem se může zlepšit, co musí udělat, aby dostal jedničku na vysvědčení. Jsou pojmenovány dovednosti a schopnosti, které na žákovi budeme vyžadovat, ale zároveň vyžadujeme od učitelů, aby ve svých hodinách rozvíjeli u žáků životní kompetence.

Každý žák se vzdělává podle svých individuálních možností a má možnost stále se zlepšovat. Ovlivňuje kvalitu svého výstupu. Uvědomuje si, proč se učí. Hodnotí se jeho individuální vývoj.

Častější testy z menší šířky látky jsou pro žáky snadnější, než pololetní prověrky s širokým záběrem látky. Učení je rovnoměrné a odpovídá našemu programu Zdravá škola.

Jistě se bude tento způsob hodnocení ještě upravovat a dolaďovat, je to pouze návrh, a proto bych rád slyšel odezvu i ze strany Vás rodičů i našich žáků na způsob hodnocení. Piště, volejte, faxujte i posílejte e-maily, rád budu znát Váš názor a přispějete k dobré věci.

   
Mgr. Jan Korda
zástupce ředitele školy, Jaro 2002

 

Nahoru